4 způsoby, jak díky penězům poškodit své děti

Mám malé děti. To není chlubení, ale konstatování, proč mě napadlo napsat na téma děti a peníze. Cítím velkou odpovědnost, aby děti byly dobře vychované, odpovědné a finančně gramotné. Pravda, nejstarší dcera se narodila v roce 2020 a na finanční gramotnost má ještě čas. Ovšem již dnes přemýšlím nad tím, jak vzdělávání okolo peněz a správy majetku, uchopit. Dnes bych se chtěl podívat na to, co hrozí, když předávání bohatství uchopíme špatně nebo takovou výzvu budeme ignorovat.

Je dobré poučit se z chyb, které udělali jiní, abychom je neopakovali a vychovali děti tak, že jim bude bohatství přínosem. Tady je hned několik reálných životních zkušeností, kdy bohatství více či méně poškodilo děti těch, kteří ho budovali. Tyto zkušenosti vám budu vyprávět formou příběhů – příběhů, které se staly.

1. Nalinkovat jim skvělý život

René dokončil školu a do života dostal od svého otce krásný dárek. Obrovský byt v Praze. 450 metrů čtverečních. Ale… Náklady na provoz převyšují jeho plat. Vybavení bytu je děláno všechno na míru. Na jakoukoliv drobnost je potřeba zavolat specialistu. Jeden příklad za všechny… V bytě bylo potřeba dodělat schodiště. A jen zábradlí přišlo na 80 tisíc korun. René při škole chodil na brigády, podnikal a bylo mu jasné, že běžnou prací by si jen na to zábradlí vydělával několik měsíců. Uvědomil si, že takový život nechce. Z pohledu otce to bylo velké zklamání: „Přeci pro něj chci to nejlepší!“. René musel z rodiny utéct do zahraničí, aby se dal vnitřně do pořádku a našel svou cestu. Teď, po dvaceti letech, je také velmi bohatý, ale na zkušenost s bytem, který si sám nemohl dovolit, vzpomíná dodnes.

Dívat se na děti svou optikou a snažit se jim nastavit život, aby mohly žít tak, jak chceme my zkušení, je sice lákavá představa, ale zničující. Někdy dětem chceme dopřát to, co jsme my neměli a zahrneme je luxusem a příležitostmi, které jiní nemají. Ale nalinkovat jim život může být i pro samotné děti nebezpečné.

2. Uhladit jim cestičku

Petr má tři děti. Nejprve chodily do jeho firmy na brigády, pak i do práce. Petr říkal svým manažerům, aby jim pomohli rychle vyrůst, protože z nich potřebuje udělat vedoucí pracovníky. Jeden z Petrových synů má teď první dítě. Už má jiné priority – chce mít svůj klid, spoustu času na rodinu, stabilní příjem, ale také vysokou pozici a podíl na zisku firmy.

Petr svým dětem nejprve v dobré víře zařídil „protekci“ a teď se diví: „Jak to může chtít bez práce? Já přeci makám od rána do večera. A to fakt nemusím. A on to teď chce jen tak? Za dobrotu na žebrotu!“
Když svým dětem zameteme cestičku a ještě jim řekneme jaké využít zkratky, odstraníme z ní veškeré překážky – vlastně tak z nich děláme pohodlné pecivály. Nemusí vynaložit téměř žádné úsilí a dosáhnou toho, za co jiní museli několik generací bojovat.

Jenže pak si toho neváží, a nakonec chtějí věci za nic. A čertí se, když je nedostanou. Okolí je vnímá jako protekční a chová se k nim jinak – protože není jasné, zda to co se jim povedlo, dokázali díky svým schopnostem nebo díky protekci. Začíná to už tím, že dítěti koupíme cokoliv chce. Někteří z nás v mládí dřeli bídu s nouzí a zažili i to, že v  obchodech nic nebylo, a tak se snažíme kompenzovat své dětství. Ale pak se může stát, že vychováme rozmazleného fracka, který si myslí, že když je synem majitele, může si ve firmě dělat co chce, i když na to nemá.

3. Nevěnovat jim čas

Josef byl v práci od rána do večera. Měl několik nemovitostí, firem a ještě práci, která ho baví. „Pavle, teď ne, ještě mám schůzku.“, říkal synovi. „Nevidíš, že telefonuju?“ „Hele, jen co to dodělám, pak se na to spolu podíváme.“ Sliby – chyby. Malý Pavel čekal celý večer, a nic. Ráno byl táta už pryč. Musel někam narychlo jet.

Taková drobnost se s Pavlem potáhne klidně i celý život.

Co bude až přijde chvíle, kdy bude chtít táta předat svou firmu a nemovitosti? „Takový život nechci. Nechci být pořád v práci. Nechci se honit za penězi. To raději nebudu mít žádné peníze.“
Tátovi, který své děti vidí jen v pyžamu – když jdou spát, spí nebo vstávají – se říká „pyžamový táta“.

Děti nepotřebují hodně času, ale potřebují pozornost. A když ji nemají, tak žárlí i na to, čemu otec dává přednost a podvědomě proti tomu bojují… Táta je pořád v práci a na nás nemá čas. Táta byl šedivý ze starostí a vůbec se neusmíval. Táta se pořád vztekal a nadával. Chceme, aby jim v hlavě zůstaly převážně takové vzpomínky?

4. Nechat je napospas prostředí

Ondra se do první třídy moc těšil. Spolu s ním určitě i dalších 19 dětí. Ale v průběhu roku si jeho rodiče všímali změn. Vztekal se, brečel, nechtěl do školy chodit. Nosil špatné známky a poznámky. Na třídní schůzce rodiče zjistili, že není sám. Bojovali s učitelkou, ale marně, a tak na konci roku změnili školu. A spolu s nimi i ostatní děti. Trvalo roky, než se Ondra dal do kupy.

Kdo nejvíc ovlivňuje naše děti? V našich lidských mláďatech je geneticky zakódováno, že se v pubertě mají vymezit vůči svým rodičům. Mají období vzdoru. Měli jsme ho i my. Neposlouchají rodiče, dělají pravý opak toho, co by měli dělat. Patří to k životu. Otázkou je, jaký člověk z nich bude, až tímto obdobím projdou.

Teď je u mladých populární krypto. Akcie jsou blbost, a rodiče tomu nerozumí. Mluví se o tom, že pohlaví je volba. My „starouši“ tomu nerozumíme. Celý den jsou připojení na mobilu a než by spolu šli ven, tak si volají, natáčí videa a posílají fotky, některé i mládeži přístupné.

To, co naše děti považují za normální, ovlivňujeme na prvním místě my jako rodina. Na druhém místě škola a přátelé. Trochu šok může přijít v momentě, když se střetnou dva pohledy na to, co je normální.

Pro některé učitele je důležité děti drtit a dávat jim domácí úkoly, pro jiné s nimi diskutovat a hledat jejich jedinečnost. Nějaké dítě potřebuje to a jiné zase něco jiného. A my bychom měli věnovat pozornost tomu, do jaké školy naše děti chodí a co se v nich dozvídají.

Máme svobodu a možnosti využít své bohatství k tomu, abychom svým dětem připravili takové prostředí, ve kterém budou maximálně vzkvétat. Robert Kiyosaki ve své knize Bohatý táta, chudý táta uvádí, že chodil do školy v bohaté čtvrti, přestože by měl chodit do školy ve čtvrti chudé. Díky tomu se potkal se svým mentorem – Bohatým tátou – ten mu předal své znalosti a zbytek už je historie.

Ať už je to pohádka nebo ne, zkušenosti říkají, že naše okolí, škola a přátelství, která v ní vzniknou, nás mohou vytáhnout nahoru nebo také stáhnout dolů. Není to jen o „bohatství” a drahé prestižní škole.

Závěrem

To byly 4 způsoby, jak poškodit své děti penězi a majetkem. Inspiroval mě jednak to, že mám děti a také článek, který vyšel v časopisu Rentier.

A určitě takových příběhů, kolem peněz a dětí, je mnohem více. Některé děti v životě vzkvétají, pokud rodiče finanční gramotnost správně uchopí. Jiné se zlomí a prožijí život ne úplně šťastně. Další utečou a odcizí se od rodičů. Možná je to opravdu taková zkouška ohněm. Pokud ji děláme vědomě, proč ne.

Bohatství není jen o majetku, ale také o lidech, vztazích apod. A když jednu část odflákneme, možná na konci svých životů nebudeme úplně spokojení. Je mi jasné, že některé způsoby jdou proti sobě. Dát jim peníze nebo ne? Chránit je nebo je zocelit? Umožnit jim žít normální život nebo zařídit prestižní vzdělání?

Bohužel nebo spíš bohudík neexistuje jednoznačná odpověď. Faktem je, že své děti ovlivníme vždy, ať uděláme něco dobře, špatně, nebo neuděláme nic. I ony si budou muset léčit svá traumata, podobně jako si ta svá (ne)léčíme my. To ale neznamená, že máme dát ruce do klína, nic nedělat a soustředit se na to, co nám jde nejlépe – budovat firmy, vést lidi apod.

Myslím si, že naším rodičovským úkolem je pomoci dětem dozrát. Ideálně s pomocí toho, co jsme zažili a vybudovali, aby nemusely neustále začínat od nuly, ale stavěly na tom, co jsme vytvořili my, naši rodiče a rodiče našich rodičů.